Žítkovské bohyně

Dora Idesová je neteř jedné z Žítkovských bohyň – Surmeny. V době jejího dětství se dostala spolu se svým mentálně postiženým bratrem na výchovu právě k Surmeně, a to z důvodu, že byl jejich otec ve vězení, neboť zabil jejich matku. Život na Kopanicích nad Starým Hrozenkovem je však tvrdý jako zdejší lidé. Muži i ženy pijí pálenku, polovina z nich je negramotná, žijí bez ohledu na okolní civilizaci i lidově demokratické zřízení. Poradili si v dobách honů na čarodějnice, za doby nacistů, ale až doba komunismu se jim stala osudnou.
smutná čtenářka
Bohyně to neměly jednoduché nikdy. Kromě režimů, které je bez výjimky pronásledovaly, musely reagovat i na nenávist a zášť lidí, kterým jejich zaříkávání nepomohlo nebo kteří jim záviděli tu trochu věhlasu, co měly. Pro někoho čarodějnice a podvodnice, pro jiného moudré ženy, které si své dovednosti a tajemství předávají z generace na generaci po mnoho desítek let. Svou magickou sílu čerpají z neméně magické krajiny kolem obce Žítkové v oblasti Moravských Kopanic v Bílých Karpatech. Do této svérázné kopcovité krajiny na jihu Moravy, kde lidé žili roztroušeně po samotách a vystačili si s tím málem, co měli, se výdobytky okolního moderního světa dostávaly jen velmi pozvolna. I díky tomu zde mohly vládnout bohyně ještě takřka do nedávné minulosti. Dora Idesová jakožto poslední článek na konci řetězce rodu bohyní ze Žítkové se ocitá v rozporu. Umění bohovat ji její teta, věhlasná bohyně Surmena, nenaučila, ale Dora této skutečnosti neželí, jako vystudovaná vědkyně má k těmto pověrčivým rituálům jistou nedůvěru. Na druhou stranu však cítí, že v ní něco tajemného po jejích předchůdkyních přetrvává. Dora se rozhodne vydat cestou k odhalení tajemství, které ji celým příběhem provází jako temný stín. Pátrá ve své paměti, po archivech, i u sousedů z Žítkové.
kniha s příběhem
Román je prokládán archivními záznamy, lékařskými zprávami, odbornými posudky i částmi Dořiny diplomové práce, aby vynikla věrohodnost předkládaného příběhu. Na pozadí osobitého stylu vyprávění, které líčí umění bohyní, působí strohost a zdrcující věcnost úředních dokumentů jako byrokratický vykřičník, který zkresluje složitost a mnohostrannost lidského života do jednoduché rovnice. Dora sama vystupuje poněkud tajemně, neosobně a nepřístupně. Teprve hledá své místo v životě a vcelku působí spíše jako zprostředkovatelka vyprávění než jako nositelka děje.
 

Žítkovské bohyně
5 (100%)1